Když jsem si přečetla další téma, které dostávám ve formě otázky docela často, zarazila jsem se. Jak přežít kritiku? Těžko!

Nejsem člověk, který by v tomto mohl někomu dalšímu radit. Patřím mezi osoby, které přijímají kritiku velice těžce. Možná je to tím, že nikdo z nás nechce slyšet o svých chybách a o tom, co kdy, kde a za jakých podmínek udělal špatně. Nebo přesněji, co hodnotí pozorovatel vašeho života, že jste udělali špatně. Správné je podívat se na situaci ze všech úhlů pohledů – z vlastní i cizí perspektivy, a pak posoudit, zda hodnotící osoba má v něčem pravdu. Úplnou pravdu nemá nikdo na světě! Jedná se pouze o pohledy a názory a sílu dokázat přesvědčit o těchto atributech okolí. Důležité je udělat to, co cítíte, že je správné. Pokud to správné nebylo, poučit se a zkusit neopakovat chybu při příští kolizi se stejným podtextem.

Takže pokud kritiku začnete brát jako zrcadlo toho, co děláte; jako něco, co vás posune dál, ale nebudete přijímat cizí názory příliš osobně, nebudete je brát jako negativní výtku, jedná se o zajímavou formu vzdělávání sama sebe, kterou vřele doporučuji. Dokonce se jedná o příjemnou zábavu, která mi pomáhá při tvorbě příběhů: jednodušeji vykonstruovávám situaci, popisuji povahové vlastností lidí a jejich reakce, afekty na určité životní události. Kolik lidí poznáte, tolik možností uvidíte ve svých budoucích příbězích. Není to atraktivní představa?

 Zásada: Nebrat kritiku osobně!  

Můžete si ji vyslechnout, zamyslet se nad ní, popřemýšlet, co by se dalo vylepšit, učinit tyto kroky, pokud posoudíte, že se jedná o vylepšení, a dál se tím netrápit.

Výše zmíněné pravidlo by vám mělo zajistit úspěšný upgrade sama sebe. Ovšem … Lehce se dané zásady píší, hůře se plní. Ráda bych vás ujistila, že je velice snadné řídit se touto radou, ale nemohu, lhala bych. Nejhorší, co člověk může udělat, je lhát sám sobě, což tedy nedělám. Takže jak to vlastně je?

Patřím mezi velice hrdé povahy a kritiku přijímám pouze od některých mně nejbližších lidí, o to hůře se mi jakékoliv výhrady přijímají. Samozřejmě si vyslechnu názory i ostatních, kteří jsou ochotni se o ně podělit, protože každá rada je dobrá rada, ale ne všechny považuji za zcela zdařilé a které by mi nějak pomohly.

Je nejvyšší čas užít příklad. Kamarádka mi to jistě odpustí, když použiju její slova, která napsala na mou zeď na FB-ku: „Teda Nikol, jsi šikovná. Fantasy miluju, ale abych ti pravdu řekla, podle tady těch obálek bych si tu knížku v žádném případě nekoupila. Ten grafik fakt nic moc. Spíše nic než moc.“

V první chvíli mě její kritika odzbrojila, byla jsem naštvaná a vzteklá. Poté, co jsem napočítala do 10, jsem se nad tím zamyslela. Měla pravdu. Moje obálky skutečně nemusí každého zaujmout, a když si vzpomenu na shon, který byl u vydání první knihy, kde se mi nelíbil návrh na obálku od mého vydavatele, začala jsem se uklidňovat. Tehdy mi vytáhl příslovečný trn z paty můj kamarád, který mi doporučil jiného kamaráda a ten se na to vrhl a během hodinky mi vytvořil obálku, se kterou jsem byla spokojená. Schvalovala jsem ji hodinu před tištěním knihy na posteli hotelového pokoje na Slovensku v Bratislavě.  Není dokonalá, ale bylo za ní spousta práce, spousta nervů a je obrovské zadostiučinění držet v rukou knihu ještě teplou z tiskárny, která voní tiskařskou černí a má „obličej“, na kterém jste pracovali. A pak mi došlo, že jsem spokojená a její komentář mi najednou nepřišel důležitý, protože pocit radosti ze zážitku, který mi život daroval, byl mnohem větší než původní zlost.

Ještě jednou bych chtěla poděkovat všem těm, kteří se na vydání mojí první knihy podíleli, a i když jsou na ní i v ní chyby, vím, kolik práce do toho všichni dali. Byl to výborný start a je tu i možnost zlepšit se.

 Nevím, zda moje pravidlo o kritice někdy někde někdo použije, protože lidé nejsou roboti a kritika zasahuje naše emoce, takže se jí asi zcela řídit nedokážete, ale pro mě má hodnotu při mé umělecké činnosti, takže ji jistě budu vítat jako kamarádku, která se ke mně vrací po několika letech. A i když jsem s ní občas na štíru a srazí mě na kolena, usmířím se s ní během uplynutí určitého času, protože mi pomáhá růst. Možná pomůže i vám ...

Už jsem několikrát dostala otázku, proč jsem se rozhodla psát. Je to jako ptát se, proč ses rozhodla dýchat? A jak to děláš, že dýcháš?

Na výše zmíněné otázky přece znáte odpověď: protože to potřebuji k životu.

 Možná, že podělit se o své myšlenky a příběhy, názory na lidi a svět není úplně totéž jako přežít bez dýchání, ale i mozek může mít přetlak, který potřebujete dostat ven. Sigmund Freud kdysi řekl, že psaní je obrana před vlastním zhroucením. Řekla bych, že pán původně z Příboru byl docela chytrý a vymezil celou situaci korektně.

Zajímavé však je, že si přesně pamatuji okamžik, kdy jsem se rozhodla, že budu spisovatelkou. Bylo mi 12 let a tehdy jsem ráda četla „Majovky“. Byla jsem pohlcena dobrodružstvím hrdinů, na jejichž jména si po těch letech už ani nevzpomenu. Tehdy mě to napadlo, začala jsem tedy psát příběh o kovboji, který se nedostal na stanovené místo, protože mu cestou zemřel kůň na vysílení. Komické.  Zápletku si již nepamatuji, ale vzpomínám si, že jsem to brala strašně vážně, jako vlastně vše do čeho se pustím.

Pak jsem dlouho spíše tíhla ke sportu. Rýsovala se mi kariéra v ženském fotbalu a v atletice. Bohužel i bohudík zdravotní problémy mě donutily sport opustit a víc se věnovat psaní. Slíbila jsem si, že první kniha mi vyjde do 30 let. Osud věděl, co dělá, protože ve 24 letech jsem vyhrála ocenění, které mi umožnilo spolupracovat s Jiřím Dědečkem, a tehdy jsem si byla jistá, že je psaní pro mě důležitou součástí mě samotné. Je to sen, z něhož se nechci nikdy probudit.

Do 30 let jsem si stihla vydat 2 knihy a splnit si tak svůj dětský sen, který nikdo příliš nebral vážně. Spousta lidí mi na této cestě pomohla, ukázala mi směr. Vím, že se jedná o klišé, ale je skutečně důležité mít takové pilíře kolem sebe, které věří, i když vy už vše vzdáváte, popřípadě nevěříte vůbec. S většinou z nich již nejsem v kontaktu a vytratili se tak rychle jako padající meteor, který zazáří a shoří. I přesto jsem jim vděčná a tu víru, kterou mi předali, táhnu teď vlastní vůlí. Snažím se stejnou energii předat dalším umělcům, abych vrátila to, co mi kdysi někdo daroval.

Snad to vystihuje jedna z myšlenek, kterou jsem si někde přečetla, a budu ji interpretovat vlastními slovy:  Do všeho, co děláte s láskou, se vám oplatí investovat svůj čas, protože nádherné věci jako z pohádky se k vám plnými hrstmi vrátí zpět. Doslova vám to vyrazí dech!

Nikdy není jednoduché začít psát, když vám kurzor výhrůžně bliká na otevřené prázdné bílé straně. Je to však úžasný pocit, když strana je zaplněna vašimi slovy, která dávají smysl a potěší i někoho jiného. Vždy jsem tvrdila, že píšu sama pro sebe, a stále si za tímto sobeckým tvrzením stojím, přesto mě neuvěřitelně nabíjí zjištění, když si má slova přečte ještě někdo další a nebere to za plýtvání svého času, a dokonce si z toho i něco vezme pro sebe.

Vracím se tedy cyklicky zpět k otázce: Proč jsem začala psát?

A má odpověď je neuvěřitelně jednoduchá: A proč ne, když dýchat už umím od narození.

Pokud máte chuť: Začněte dýchat se mnou, dokud vám to nevyrazí dech …

Dlouho jsem uvažovala, jak začít psát blog. Připadalo mi to jako forma deníku, kterou si lidé snaží připomenout něco, co nechtějí zapomenout, nebo předat dalším čtenářům zkušenosti z cestování, vaření, kutilství, apod. Proč tedy psát blog pro fanoušky, kteří dostanou do rukou mou knihu a mají možnost nahlédnout pod povrch všeho bublajícího fantazírování? Toto jsem jim přece nabídla již při prvních úvodních větách webové stránky. Neztratí se pak příslovečné překvapení, když knihu otevřou a zakousnou se do prvních vět? 

A pak mě napadlo, že by to mohla být zábavná interakce, dále cvičení v psaní, které poslední dobou docela zanedbávám, protože přípravy knih zabírají i jiné aktivity než jen samotný tvůrčí akt. Co takhle psát o tom, jak na to? Co je inspirace a proč? Kdo mi pomohl, kdo naopak ne a rozvíjet blog o věci, které mě baví, třeba i kulinářské aktivity či cestování?! Přece všechno, co je kolem nás, může být inspirací pro něco dalšího, hodnotnějšího, nebo také méně hodnotného. Věci, lidé, místa, vůně, sny, cokoliv, co se přímo dotýká naší duše ...

Pro mě je poslední dobou inspirací několik osob. Nebudu je jmenovat, ale třeba se tu někdy objeví a v mým řádcích se poznají. 

Jako první mě napadla věčně usměvavá grafička a designérka, která mě inspiruje, kdykoliv si s ní sednu na kávu, nebo se jen díváme na film. Cítím, jak v ní fantazie proudí. Její práce je neuvěřitelná a mám pocit spřízněné duše, neboť má obdobné zkušenosti jako já.

Stejný pocit mám s další umělkyní, nádhernou ženou, po níž se každý chlap otočí a jejíž smyslem života se stala fotografie. Nechtěla bych na ni zapomenout, protože mě naučila najít umění i v obyčejné módě každodenního života.

Dalším je člověk, který mi vždy a za jakýchkoliv okolností řekne pravdu. Samozřejmě trošku mručící formou a rýpavým stylem, který tak nesnáším, ale pouze u něj kritiku i rýpanec dokážu ustát se vztyčenou hlavou. Známe se už přes deset let a považuji ho za jednoho z nejlepších kamarádů, které mám. Viděl mě šťastnou i nešťastnou a stále náš společný vztah přetrvává.

Pak je tu několik nováčků: zcela čerstvý přírustek, který se nedávno dostal do mého povědomí, je osobnost mladíka, který již ve svých 18 letech je ředitelem dvou klubů. S podnikáním začal hodně brzo, kolem 13 let. Famózní ... Na to není jiné slovo. Jedná se o důkaz, že nikdy není brzo a nikdy moc pozdě udělat něco se svým životem a posunout ho za hranice svých možností.

Další z nováčků: Znám pár chlapců, kteří našli zalíbení v jiných chlapcích, ale tento je neuvěřitelně živý, dokáže si dělat legraci, dokonce i sám ze sebe a ze své orientace. Místnost je jím plná a není člověk, který by ho neměl rád. Klobouk dolů.

Nerada bych zapomněla na další lidi, ale třeba se v mých popiscích ještě objeví časem. V posledních měsících jsem poznala spousty zajímavých umělců - grafiků, malířů, podnikatelů, překladatelů, cizinců, od nichž by se dalo hodně učit.

A tak začíná můj blog ...

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.