Na památku skvělého amerického komika Robina Williamse …

Vybočuji ze své koncepce o tomto blogu, protože mě zasáhla jedna komunikace mezi přáteli na sociální síti. Dialog spustila smrt významného amerického herce Robina Williamse a jeho sebevražedný odchod ze světa kvůli depresím, jimiž trpěl. Zpráva obletěla svět 11. 8. 2014.

Člověk věčně s úsměvnou tváří, s komediálním talentem, osobností trpí depresemi?! Byl to pouze začátek naší konverzace, v níž jsme se snažili dohadovat, co deprese způsobilo u takovéhoto „pana herce“.

Bezděčně jsem si vzpomněla na knihu, jejímž hlavním hrdinou byl známý francouzský klaun Deburau, který hovořil s lékařem o své nemoci. Doktor mu doporučil, že pokud se bude cítit velmi na dně, má se zajít podívat na náměstí na slavného mima, který mu vždy zvedne náladu a dělá lidem svět hezčí svou bezprostředností a uměním. Náš pacient se smutně usmál a vysvětlil, že to nebude možné, neboť on je tím mimem, který se snaží rozveselit svět. Cítíte tu bezmoc jako já? Kdo rozveselí našeho mima?

Sigmund Freud pravil: „Psaní je obrana před vlastním zhroucením.“

Každý umělec zná tyto mantinely a potýká se s něčím takovým. V rozhovoru o depresi se nás sešlo několik a z různých druhů umění: hudebníci, fotografové, spisovatelé; a zjistili jsme, že nejen herci balancují nad něčím takovým. Někteří argumentovali dědičností, jiní slávou a pronásledováním od novinářů, nebo vtělováním se do nových a nových rolí, které deformují vás jako osobu, vaši stabilitu, vaše realistické nazírání na svět.  Důvodem zůstávají, podle dalšího aktéra debaty, rozhovory se sebou samotným, spousta šílených představ, díky čemuž ale umělci dokážou tvořit.

Poté sdělovaným textem proběhlo několik jmen spisovatelů z úst mého spolužáka z vysoké školy, který bravurně připravuje další generace z českého jazyka a dějepisu: Hemingway, Musil, Tolstoj, Hašek, Kafka, Gogol, Fuks … Sypal ze sebe jedno jméno za druhým a strhl tak i kolegu hudebníka, který přidal Svobodu, Muka, Bartošovou a Kurta Cobaina.

Všichni jsme svorně pokyvovali a sladili se na stejnou notu. Každý z nás ví své a má obdobnou zkušenost.

Psaní je jako let po obloze, únik od reality všedních dní, nebo od zamračeného počasí či špatné nálady. Odchod z nudy, z bolesti a slz. Vesmír příběhů a nadějí… Psaní je portál do jiných dimenzí, do fantazie, do jiných životů … a tady z textu vystupte a buďte to opět vy!

Mějte na paměti, že umění je prostředek, který ničí a nabíjí, ale pomáhá víc.

Nikdy bych se ho nevzdala a umělci jistě chápou, protože není nad tu slast, když se něco tvůrčího skutečně povede. Důležité je najít hranici, za níž už nejdete, a najít i něco, co vás přivede zpět z toho zákoutí temna. Připravte se, že budete citlivější, než okolí bude očekávat, např. jako já, která neustojí „rýpance“ (smysl pro humor, který ponižuje); budete v situacích hledat něco jiného, než tam skutečně je, protože s vámi bude laškovat fantazie apod. Můžete mít ale pravdu a okolí vám bude tvrdit opak: váš náhled na situaci bude brát jako pokroucenou realitu. Vše je dvousečnou zbraní.

Psaní je mámení a stojí za to, když vydržíte. Depresi můžete dostat nejen z umění, ale i z jiných věcí, lidí a událostí v životě, pak naopak může být tvůrčí akt lékem.

Vyhoďte minci do vzduchu, nechejte ji několikrát otočit kolem vlastní osy, a až dopadne, uvědomte si, že spadla na hranu. Teď už je jen na vás, na kterou stranu mince padne. Panna, nebo orel. Výběr je v tomto na vás.

Držte se!

Děkuji všem, kteří se debaty zúčastnili. Bylo to pro mě hodně inspirativní …

Dlouho jsme hledali a pídili jsme se po správných ingrediencích do našeho receptu, kterým bude příběh. Když už jsme plní inspirace, máme námět, který se změní v téma, a hlavní postavu, do níž bychom se mohli i zamilovat a částečně se i sžít, začneme stavět děj, který by zaujal i ostatní. Plni energie píšeme kostru …

Opět si ledabyle vzpomeneme na školní léta a začneme psát základní dějovou linii, neboli co jsme vždy psali do čtenářského deníku. Kdo nikdy něco takového nepsal, tak si vzpomeňte na slohové písemky, kdy jste si museli připravit osnovu. U mě to byla vždy až poslední část úkolu, protože bych nedokázala sestavit něco obdobného dříve, než napíšu celý text, ale úvod i závěr jsem měla vždy vymyšlen dopředu. Pamatuji si, že jsem stihla během 45 minut napsat tři slohové práce s různým stylem a jazykovou základnou se závěrečným ohodnocením 1, 1, 2. Teď už se bez osnovy bohužel neobejdu ani já a 45 minutové omezení mě již neděsí …

Kostra příběhu je nejdůležitější součástí děje.

Osnovou myslíme úvod: kdy, co, jak a proč začíná; závěr: kdy, co, jak a proč končí naše psaní. Samozřejmě existují příběhy, které čekají na druhý, třetí, čtvrtý díl, čili v závěru zůstávají otevřené, ale i přesto musí mít uzavřenou, ucelenou myšlenku. Hlavní postava umře, je nejdrastičtější a nejradikálnější možnost závěru, stejně jako narození na začátku příběhu. Je to však také možnost, jak začít a skončit.

Nalezněte začátek a konec …

Nejde o to, jak začnete psát, ale že jste začali a váš příběh má smysl a někam se ubírá. Není úplně od věci nad dějem přemýšlet i během psaní a změnit například závěr, pokud by se vaše vize měnila, což se měnit bude, na to vás upozorňuji předem. Proč si tedy určovat závěr na začátku?

Uvažujete správně, ale musíte se někam ubírat, a i když se vám závěr časem změní, máte možnost někam směřovat své myšlenky. Postavy, pokud je budete mít správně definované, si začnou žít vlastním životem, budou dýchat a mluvit mimo vaše myšlenky a promluvy, a to také způsobí jinou dějovou linii. Stále může být totožná, ale také může být úplně obrácená. Je to však samozřejmě i na osobnosti spisovatele. Někteří píšou podle návodu, jiní kličkují. Uvidíte, jakým spisovatelem jste právě vy.

Teď už nezbývá nic jiného než nastoupit na loď a plout po moři myšlenek. Příjemnou a dobrodružnou plavbu přeji. Držte se pevně pádel a vyhlížejte cíl, který se odráží na horizontu …

Ideální postava? Nabízí se 90, 60, 90. Naučená formulka náctiletých děvčat, které se chtějí stát topmodelkou a vzhlíží k Miss. Bohužel, milí čtenáři, nedozvíte se z mého textu o tom, jak se stát další Taťánou Kuchařovou, jak zhubnout či si udržet ideální váhu, i když zdravý životní styl by mohlo být téma, které by stálo za hřích. Tak třeba někdy příště. Dnes se o těchto rozměrech můžeme pobavit jen z pohledu, kdy by naše hlavní hrdinka trpěla touto vizí, že tedy chce být novou Miss.

Jak charakterizovat hlavního hrdinu? Vždy jsem se zarážela nad pojmenováním „hrdina“. Když máme někoho za takového člověka, většinou si ho idealizujeme. Je dost těžké použít tento název u figury, která nás příběhem provází a přitom patří mezi ty nejhorší zlosyny pod sluncem. Fetuje, krade, nebo lže, ponižuje, ubližuje slabším apod. Přiznejme si to, ani my nejsem ve svém životě hrdinové. Máme světlé chvilky a máme ty temnější, pokud nám někdo ublíží, dokážeme být hodně kousaví a nepříjemní. Občas se cítíme zle sami ze sebe, tedy alespoň ti, co něco cítí a co si dokážou přiznat vlastní chybu. Omluví se bez útoků a požádají o odpuštění.

Nemusíte být hrdinou, stačí občas vyjít vstříc lidem …

nebo bez křiku odejít, než se uklidníte …

Opusťme tedy označení hlavního hrdiny a snažme se popsat ideální hlavní postavu … Pro mě je takovou figurkou člověk, který je lehce zapamatovatelný, tzn. má obličej a vlastnosti lidí, které znám a jejichž chůzi, vzhled, postavu a myšlenkové pochody mám jakž takž odkoukané. Nemohu říci, že je znám zcela, protože do člověka nikdy nevidíte. Může se změnit jako dubnové počasí během malé chvíle. Stačí událost nebo člověk, který vše spustí z okolí. Jsou lidé, kteří se tváří jako zbabělci a ve chvílích záchrany něčího života dokážou v sobě nalézt tolik síly, že uzvednou i o něco těžšího člověka, než váží sami. A pak tu máme lidi, kteří se na povrchu tváří, že s nimi nepohne ani hurikán, a při nejbližší chvíli utečou od problému. Nikdy nevíte, který z těchto dvou typů jste. Řekla bych, že většina z nás je někde na rozhraní, a také by asi rozhodovalo, kdo je tím dotyčným v nesnázích. Nehovořím samozřejmě o záchranářích, lékařích apod. Jen o nás, obyčejných lidech, kteří na to nemají zcela vytrénovaný žaludek.

Máme tedy ideální hlavní postavu, kterou si dále uhněteme z charakterových rysů. Většinou mám tendenci spíše psát o veskrze kladných rysech, než o těch záporných. U fantasy pro děti je to jednoduché, protože se jedná o pohádku, kde většinou dobro vítězí nad zlem. Pro náročnějšího čtenáře je propracovanost postav trošku složitější, tak jako povaha každého z nás. Výhodou slepence takovéto postavy je, že když píšete svůj příběh, jasně vidíte ve svých vizích, která postava je která. Třeba Petra řekla toto a Lucie toto, ale jen vy víte, že v příběhu se Petra jmenuje Rita a Lucie je Kateřina.

Někteří autoři si dříve než začnou psát, vymezí hlavní rysy svých postav, tzn. napíšou si o každé postavě jednu stranu poznámek. Jak se jmenuje, co dělá, kolik jí je let, jak vypadá, co má ráda, jak mluví, jak se pohybuje, zda měla někdy nějaké zranění apod. Pomůže vám to s příběhem, pokud se pokoušíte o delší román a budete popisovat více než jednu postavu. Mohlo by totiž dojít k záměně charakterů postav, pokud byste nepsali pravidelně, nebo neměli přesně vymezeny jejich návyky a vlastnosti.

Ať už použijete kteroukoliv metodu, držte se raději slepence několika lidí, popisem jedné osoby by mohlo dojít, že se konkrétní kamarád může v řádcích poznat a nebyl by dvakrát vděčný, že se právě na něm bavíte. I když … Pokud budete psát odraz vlastního života, nějaké memoáry, tak se těmto případům nevyhnete. Nejjednodušší řešení je psát osobě, ale tím dáváte klíč ostatním, aby nahlédli do vás, a třeba některé věci použili proti vám. Můžou vám ale naopak i naslouchat a pochopit vás.

Čtenář je jako váš přítel. Jen vy určujete, co o vás smí vědět.

Chtěla bych tímto poslat omluvu všem, kterým jsem ublížila nechtíc a z bolesti. Člověk občas plácne spoustu věcí, které tak nemyslí. A na oplátku se pokusím nezabouchnout dveře před těmi, co by se chtěli omluvit, když udělali chybu.

Je to pěkné předsevzetí, tak pokud máte chuť, přidejte se. Nic to nestojí a zlepší se vám pohled  na svět.

Dnes se mi bezděčně vybavila vzpomínka, která mě donutila přeskočit téma ideální postava versus hlavní hrdina a zaměřit se na konkurenci. Není tomu tak dávno, co jsem si četla u oběda knihu od autorů, které považuji za konkurenci. Většinou mám rozečtenou více než jednu knihu, a kdo mě skutečně zná, ví, že s sebou vždy mám v kabelce něco ke čtení, kdybych se někde musela zdržet. Za konkurenci beru lidi, kterým vyšly fantasy příběhy a kteří se tímto žánrem zabývají ve větším stylu, než se doposud povedlo mně. A to skutečně všichni z této branže.

 Kniha Maite Carranzové Válka čarodějek mě zaujala především tím, že ji překládal Vladimír Medek. Můj oblíbenec poté, co jsem četla Harryho Pottera, který mě zlákal k tomuto žánru nastálo. Příběh si značím pohlednicemi z míst, které jsem navštívila, záložkami, které mi někdo daroval, a také kartičkami z velice známého příběhu Hra o trůny. Nejsem příliš oblíbencem žánrové varianty, k níž se tato kniha řadí, tedy středověké fantasy a fantasy s draky, ale zajímal mě autorův styl, výstavba textu a především mě k ní zlákal kamarád, který jako spousta jiných čtenářů dokonale podlehl Martinovu kouzlu. Před prvním čtením knihy mě varoval: „Hlavně si nenajdi v knize oblíbence.“ Záhy jsem pochopila proč. Většina z hrdinů umírá a objevují se nové a nové postavy, které můžete milovat, fandit jim, nebo naopak nenávidět a přát si jejich smrt. Tiše doufáte, že Martin dokáže dopsat celou ságu, protože dílo je tak gigantické oproti ostatním příběhům, tak překombinované, že zaujme několik generací čtenářů a snad i přežije svého myslitele …

A teď se oslím můstkem vrátím ke svému příběhu. Tato kartička vklouzla do rukou člověku, který jako spousta jiných lidí uznává autority. Říkám jim tak, protože k nim ostatní vzhlíží, považují je téměř za polobohy. I když věřím, že on spisovatele takto možná nevnímal, zarazila mě jeho jistota, s níž plácl do ticha místnosti: „To je teda hodně velká konkurence!“ 

„Ani ne,“ napadlo mě, ale mlčela jsem. Tito lidé jsou talentovaní, mají široký rozptyl, více nastudováno a jistě i výborně píšou, ale nezaleknu se jich. Ságu Hru o trůny bych dokázala rozebrat do mrtě díky tréninkům, které jsme měli na vysoké škole: styl, slovní zásobu, prostředí, podklady k tvorbě, nastudované materiály apod. Nepovažuji to ale za podstatné, protože chci mít vlastní pohled a knihy skutečně čtu pouze ze zájmu a rozšíření vlastní fantazie. Neuznávám však autoritu a nezaleknu se jí. Protože můj sen dokázal někdo jiný, neznamená, že jej nesvedu také, nebo že jej nesvedete vy. Nebojuji přece s jinými spisovateli, ale pouze s časem, jak už jsem kdysi napsala a ráda to zopakuji.

 Pro mě jsou tito lidé motivací. Také začínali, byli na mém místě a dokázali to! Nevzhlížím k nim, ale beru je jako lidi z masa a kostí, s názory, s láskou i nenávistí, s vědomím, že někomu ublížili, někoho milovali … Abych vám pravdu řekla, toto mi občas u lidí chybí. Nepovažuji se za známou, jsem teprve na začátku, ale tento hvězdný prach, který poblázní myslící tvory, jsem již párkrát zažila, protože jsem se pohybovala vedle hodně známých jmen české literatury. Chtěli by žít jako oni, ale neví, co to obnáší … ale teď zpět k vám, protože plníme vaše sny a vy jste důležití pro každého spisovatele …

Stálý čtenář, který moje texty vnímá jako zpestření svého dne, si jistě všiml výstavby blogu. Snažím se navazovat jednu perličku za druhou, abych vám ukázala techniky, jak psát, jak vnímat svoje pocity, své okolí, a poté jak tyto zkušenosti a informace dokázat zachytit na papír. Přemýšlím o tomto blogu častěji, než bych si představovala před necelým měsícem, kdy jsem ho spouštěla s obavou, že moje koncentrace nápadů nebude dostatečně bohatá, aby vás dokázala zaujmout. Přesto se mi to daří a všem, kteří čtete a dychtivě čekáte, co zase ta moje malá hlavička vyplodí, bych chtěla vzkázat, že nikdy nic nevzdávejte. Neposlouchejte okolí, které vás odrazuje a sráží. Ono někoho od něčeho odradit je velice jednoduché.

Nenechte se zlomit …

Máte na to a třeba někdo z vás bude další Rowlingová, Martin či jiný oblíbený autor.

Začněte věřit!

Věřím, že prvních deset témat máte úspěšně za sebou a ještě minimálních dalších deset vás tady čeká. Pokud by vás napadl námět, téma, na které byste chtěli znát mou odpověď, či číst článek o něčem, co vás zajímá, nebojte se ozvat, nebo napsat. Těším se na ně. Budete součástí mého snu. Hvězdného prachu, který na vás ráda přenesu…

V předchozích několika článcích jsme brouzdali v terminologii. Našli jsme inspiraci, vyhlédli si námět, který bude dost silný, aby udržel naši pozornost, a který bude ladit našim receptorům. Teď mávnutím kouzelného proutku změníme námět v téma. Abrakadabra … ale počkat, není námět totéž jako téma?

Námět je jako letmý polibek na tvář, který téměř nezaznamenáte. Téma je vášeň a touha, která vás pohltí a nepustí. Polibek dostáváte opakovaně a očekáváte ho jako svítání, když se těšíte na volný den. Je to jako zamilovanost, protože slučuje inspiraci i námět vjedno. Že vám vše zní jako pohádka?

Psaní knih je touha, ale i dřina. Jedná se totiž i o sbírání podkladů, sezení v archivech nad knihami, brouzdání po internetu a čtení konkurence. Je to bádání v sobě samém. Hrabání se ve věcech, které vám nemusí být příjemné, nemusí vás bavit ani zajímat. Proč to tedy děláme?

Při tvoření tématu, které má oslovit masy, musíte donutit čtenáře, aby uvěřili a věřili.

Namítnete: „Nepíšeme ale sami pro sebe?“ Uvěřit musíte především vy sami, abyste přesvědčili ostatní. Pokud máte pochyby, bude je mít i čtenář. Pokud uvěříte, že kouzla existují, uvěří tomu i člověk, který vnímá váš text. Chytnete si čtenáře na háček a můžete si s ním dělat, co si přejete. Nevěříte?

Jeden z nejzajímavějších příkladů je bestseller Dana Browna Šifra mistra Leonarda, která pobláznila všechny věřící po celém světě. Najednou lidé začali vnímat obraz Leonarda Da Vinciho úplně v jiném rozměru. Může to být pravda? Manipulace byla natolik silná, že knihu všem věřícím zakázala kupovat i katolická církev. Věděli jste, že spisovatel čelil obvinění z plagiátorství autorů, kteří se zabývali teoriemi, že Ježíš a Máří Magdaléna byli manžele, měli dítě a jejich potomci mohou dodnes žít mezi námi? Kniha se na pultech objevila už v roce 1982, tedy přibližně o 20 let dříve než Brownův bestseller.

Námět mapy v malbě, která vás má zavést k pokladu, je možné vypozorovat i u našeho autora. Bedlivější čtenáři naleznou podobnost v romanetu Jakuba Arbese s názvem Svatý Xaverius, který byl poprvé vydán už v roce 1873. Tak proč toto všechno zafungovalo až u Dana Browna?

Prosté a jednoduché: měl vše nastudováno, precizně zdokumentováno, podloženo a vysvětleno tak, že tématu dokázal uvěřit i čtenář s laickými znalostmi…

Tady se tedy vracím zpět k pánovi jménem Námět – může se jednat o smradlavého bezdomovce, nebo fešného navoněného džentlmena. Je jen na vás, komu z nich dáte přednost a s kterým z těchto pánů budete trávit svůj volný čas.

Ještě nepíšete?! Šup, šup … Je načase začít …

Dnes budeme hledat námět. Co si pod tímto slovem námět máme představit? Měli bychom ho hledat jako inspiraci, naši éterickou dominu? Námět může být bezdomovcem čpícím smradem, který vám zaleze pod kůži, a cítíte jeho pachuť ještě několik hodin poté, co jste ho minuli v tramvaji, anebo krásným, elegantním, upravovaným mužem, který voní příjemným pánským parfémem ušitým jako na míru pro vaše čichové buňky. Jak se to vše může stát?

Námět je entita, která slouží tvůrci jako zdroj inspirace. Může se jednat o myšlenku, již existující dílo, příběh ze života, konkrétního člověka, jeho osud nebo i formu díla …

Nedávno jsem měla zajímavý telefonát s člověkem, který se mi snažil vnuknout námět „hald“; krádeže, vraždy, útlak, násilí, bezpráví ... Popisoval mi svou vizi velice barvitě do sluchátka telefonu a byl zaražen, když jsem nesdílela jeho nadšení. Nerada lidem beru jejich sny, protože znám následky takového počinu, a o to hůř se mi s tímto člověkem komunikovalo dál. Mě, spisovatelku, která našla zalíbení ve fantasy literatuře, námět příliš nezaujal. Snažila jsem se tedy alespoň pomoci jeho sen zrealizovat. Žádala jsem ho tudíž o konkrétní příběh, který by můj zájem vybudil, abych si řekla: „Ano, tímto chci trávit část svého volného času a má to smysl, než to předám někomu dál.“ Na to mi dotyčný řekl, že by mě vzal k lidem, kteří by mi příběhy namluvili na diktafon. Můj zájem polevil zcela. Uvažovala jsem, zda bych v blízkém okolí nenalezla člověka, kterého by námět pohltil, jako mě naopak vůbec nezaujal. Chvilkové zaváhání a nezájem však dotyčný postřehl; řekl mi, že jsem ho zklamala, a už se neozval. Následkem rozhovoru bylo stažení mého telefonního čísla z internetových stran propagující mé služby a smutek, který ve mně vzklíčil. Někdy prostě musíte někoho zklamat, abyste pochopili základ; jádro pudla.

Z každého námětu se stává inspirace, která je zdrojem energie a síly pramenící v důvěře, že dokážete dokončit, co začnete. Pouze něco tak silného vás udrží vnímat, nořit se, věřit, váhat, ale i zpracovat vše, co nejlépe.  Vstávat za úsvitu, chodit pozdě spát, sedět několik desítek či stovek hodin bez komunikace s vnějším světem jen s vlastními myšlenkami a tvořit. Nevnímat okolí ani běh času, který symbolizuje tak dobře známé tikání hodinek visících na stěně.

Pokud námět není dost silný, nezmůžete nic. Nebudete mít energii. Nebudete mít chuť. Nebudete mít motivaci. Musí vás to nabíjet!

Proto také pečlivě vnímejte vše, co za námět považujete. Zhodnoťte veškerá rizika. Eliminujte čas strávený nad myšlenkami, které vás nepohltí.  Zapomeňte na výmluvy, že časem třeba dokážete, pokud se přinutíte, věcem věnovat víc své pozornosti. Neobelhávejte se! Nefunguje to! Nedonutíte se! Musí vás to bavit od začátku, jinak u dané záležitosti nevydržíte, protože se vám zhnusí. Snad nejsilnější povahy vydrží, ale výsledek nebude k ničemu. Chcete psát něco, co je od začátku špatné? Věřte, že z textu se radost pozná hned, stejně jako z telefonu tón hlasu osoby, která se usmívá, či v mém případě kterou jste zklamali.

Pokud naleznete správný námět, budou vás zajímat i věci, které budou nudné, a budete si je muset nastudovat, aby se z námětu stalo téma, které osloví a přesvědčí širší spektrum lidí. Už i tak to bude dřina, natož ještě nutit se sednout si a číst něco, co pro vás nemá žádný smysl jako povinnou četbu. Když vynecháme slovo povinné, hned se ke knihám, které nám byly doporučeny, lépe zasedá, listuje a čte.

Mějte oči na šťopkách, najděte námět a zpracujte téma. Jdeme na to! Další kapitola čeká …

Velice mě baví, když slyším od svých čtenářů, že když přečetli mé knihy, tak mě vlastně znají. Znají, kým jsem, co si myslím, jak přemýšlím, po čem toužím.  

Mám pro vás špatnou zprávu. Není tomu tak. To, co nalézáte v knize, je fantazie, některé postavy jsou slepence několika lidí, které znám. Jsou to postavičky z plastelíny. Není to můj postoj ani řešení situace. Pouze přemýšlím, jak bych tu situaci řešila v cizí kůži za těchto a těchto podmínek s těmito vlastnostmi. Je to hra na někoho jiného, vtělení se do role. Pokud si například nevím rady v situaci v knize a nechci, aby se moje postava zachovala jako mé alter ego, tak se zeptám několika lidí, kteří jsou poblíž, nejlépe diametrálně opačného smýšlení, než mám sama. Většinou kamarádů u piva, na výletě či na FB-ku, a pak najdu variantu, která mi do příběhu zapadá.

Zkusme si cvičení s postavou, kterou vymezíme jako člověka snažící se získat obdiv ostatních za každou cenu, a tudíž překračuje hranice veškerého slušného chování.  Jde pouze o cíl: mít majetek a obdiv. Kdo by po něčem takovém netoužil?

Vezměme si člověka, který se snaží zavděčit lidem a žije ve svém snu, o němž se snaží přesvědčit ostatní, ale především sám sebe. Nemá žádné svědomí a necítí bolest ostatních. Hra je jen o tom, jak se vše postaví nebo řekne a kdo mu to uvěří a kdo naopak lest prohlédne a pochopí, že je to jen maska. Cílem je zasáhnout obdiv ostatních. Jak?

Například řeknete, že máte ve svých 25 letech byt, ale zapomenete říct, že vám ho koupili rodiče, kterým jej splácíte. Takže uznání získáte za to, že máte byt, který vám koupili rodiče.

„Nehoráznost!“, řeknete si. Jak si člověk má vážit takovou osobu, která se chvástá majetkem svých rodičů, ale tvrdí, že se vypracovala sama?! To je na uváženou každého, kdo žije v současném světě. Nejste to vy, pouze si na tuto postavu hrajete. Vše se ve vás postaví, ale pozor: naši postavu jsme vymezili jako člověka bez svědomí, který o své pravdě přesvědčuje i sám sebe. Zůstaňme tedy v roli a berme ji jako studijní materiál.

 Posuňme tedy tuto postavu trošku v naší fikci dál. Řekněme, že bude uznávaná kvůli patentům, ale jen osoba poblíž ví, že první patent byl pouze patentován, nebyl vymyšlen, tzn. naše postava patent ukradla a vydává ho za svůj nápad, protože člověk, který projekt vymyslel, si ho nepatentoval. Prostě našla díru na trhu, jak by ji někdo jiný bránil.

Napadnou vás irelevantní otázky: Vážil bych si takovéhoto člověka? Proč to dělá? Když jsem teď tato postava, chci takovým být? Můžu se změnit? Opět připomínám zadání: postava nemá žádné svědomí a touží pouze po obdivu. Co tato postava udělá dál?

Bylo jednoduché získat první patent, proč to nezkusit znovu? Když jsme ale už další takovou „díru na trhu“ nenašli, zkusíme najít někoho, kdo to vymyslí. A tak získáme druhý patent. Před ostatními říkáme, že jsme patent vymysleli a osoba, která seděla s námi, domyslela nějaké detaily, tak jsme ji k patentu přivzali, přitom jenom my víme, že to bylo úplně obráceně. Jak se cítíte? Chtěli byste být takovým člověkem, který žije z myslí jiných a přede sítě lží? Co když vám řeknu, že takovýto lidé žijí v reálném životě a mají postavení? Není vám teď smutno?

A teď je otázka, co s naší postavou uděláme dál. Změní se? Zůstane stejná?

Právě jsme si ukázali, jak přemýšlí spisovatel. Použije charakterové znaky člověka, kterého zná, vloží je do reality a fikce a přemýšlí, jak by se postava zachovala v příběhu dál. Může se do ní vtělit a přemýšlet sám za sebe, může se s ní hádat …

Nejste to ale vy, je to jen fikce. Možná se v některých situacích poznáváte, ale pokud jste pohlceni postavou, nejednáte jako vy, i když se sebevíc snažíte. Někdy je hra zajímavá, jindy nebezpečná a také nepříjemná, ale je to jen hra. Vždy můžete vystoupit a už se k ní nevracet, ale …

Když se svedete vtělovat do cizích lidí, vaše vztahy se zlepší i mimo realitu psanou na papír …

Ovšem takovouto osobou, kterou jsme si tu vykreslili, bych skutečně být nechtěla. Jsem ráda, že jí být nemusím a že se nikdo takový poblíž mě již nenachází.  Přeji to tedy i vám …

Každý člověk ve svém nitru touží po dokonalosti. Proto také nepřijímáme kritiku příliš dobře, jak už bylo řečeno v jiném příspěvku, ale tato dokonalost je formou pasti, do níž člověk padá. Nikdy nejste spokojeni, pořád hledáte, kde by to mohlo být lepší, a jste nešťastní.  H. G. Wells napsal v díle Stroj času, že nejhorší slova, která můžete použít ve svém životě, jsou: Co, kdyby …

Naopak pro spisovatele jsou tato dvě slova důležitou součástí tvorby. Díky nim se příběh rozjíždí do různých světových stran a nabízí škálu možností, jak se děj a postavy budou rozvíjet. Pilováním je příběh čitelnější, zajímavější, propracovanější. To, co v životě zažijete pouze jednou, na papíře můžete zažívat v obměnách a opakovaně. Ovšem má to opět svá úskalí …

Pozor! Pokud daný text vydáte v tištěné formě, už nemůžete změnit nic.

Proto dělejte chyby!

Ano, slyšíte dobře. Dělejte chyby, abyste se naučili je nedělat. Že vám to nedává smysl? Možná na první poslech či přečtení. Nemít text dokonalý je normální stav. Kolikrát jsem již zaslechla, že jsem měla ve svých textech přeformulovat nějaký odstavec, vybrat jiné slovo apod. Některé „chyby“ nejsou chyby v daném slova smyslu. Můj výběr slov identifikuje mou osobu, mé jazykové rozhraní, moje myšlenkové pochody a také mou nedokonalost. Moji originalitu! Pokud budu kopírovat dalšího spisovatele, dalšího člověka, ztrácí se originalita, kterou do textu vkládáme. Náš osobitý styl. Nevěříte?

Zkuste si zajímavé cvičení. Přečtěte si kapitolu svého oblíbeného autora a těsně po přečtení napište text v obdobném jazyce. Čím víc daného autora máte načteného, tím víc používáte jeho výrazové prostředky, protože se vám jeho styl líbí. Vsáknete jeho styl jako houba vodu.

 Nepřipadáte si po tomto cvičení jako kopírka? Přechroustáte nějaký text a vyplivnete další, který je obdobný, ne-li stejný. Kde je zábava? Kde jste vy? Takto si většinou připadám, když mám napsat text na zakázku a zákazník si určí, jakou formou, jazykovými prostředky mám text zpracovat, aby byl čitelný pro danou cílovou skupinu. Vy ale nepíšete na zakázku, a proto:

Buďte originální! Mějte osobnost!

Občas se v daném textu objeví nějaká ta gramatická nebo stylistická chyba. Tady je chybovost nežádoucí. Bohužel stává se to i u profesionálů, a to i na Akademii Věd. Jsem živým důkazem, a proto jsem také vytvořila projekt, který vyvrcholil knihou Démon odplaty.

Texty a příběhy v knize byly vytvořeny v několika různých obdobích mého života. První text jsem psala v 18 letech a příběh jsem ani před vydáním příliš neupravovala. Pamatuji si, že jsem snad opravovala jen gramatické chyby, které ve vlastních textech lehce přehlížím.  U dalších příběhů jsem to měla obdobné. Mým cílem bylo ukázat čtenáři vývoj myšlení spisovatele, jazykových prostředků, stylu. Kam jsem se během těch několika let dopracovala a také zda moje forma v jazykovém projevu stagnuje, nebo se ještě stále vyvíjí. Byl to vlastně i pokus pro mě.

Za rok po křtu, kde jsem vše budoucím čtenářům vysvětlila, stejně jako i posluchačům pořadu Apetýt, člověk, který psal na mou knihu recenzi a účastnil se i mého křtu, můj záměr nepochopil. Má kniha se vrátila zpět do antikvariátu se stylisticky opraveným prvním příběhem. Knihu jsem si koupila zpět a mám ji v poličce jako suvenýr. Jako memento mé snahy, která nebyla vyslyšena.

Ne všichni pochopí váš záměr a čtenář musí být uspokojen za každou cenu na 100 %.

I když tento můj pokus zkrachoval, stále uvažuji o napsání obdobné knihy tentokrát s humorným a ironickým podtextem s názvem: Démon smíchu, nebo Múza smíchu. Uvidím, zda můj záměr bude opět nečitelný. Pro inspiraci alespoň přikládám obraz od Jarmily Hrubcové, který bude tváří tohoto díla.

Na závěr mě napadá snad jen jedno doporučení:

Berte psaní vážně a pište hlavně pro sebe. Soustřeďte se především na text, ne na chyby v něm.

Kdo chce psa bíti, hůl si vždy najde!

Jak začít psát knihu? Opírám se o další klišé, které je pro všechny zcela známé: Každý začátek je těžký. Kdyby těžký nebyl, myslíte, že byste si pak vážili cílového produktu nebo že by vás daná činnost bavila? Zamyslete se. Možná, jak koho.

Někteří rádi dělají zkratky ke štěstí a ulehčují si tak život, což neodsuzuji. Patřím však mezi typ člověka „bojovníka“, proto je mým motorem píle, která mě donutí snažit se, což je časem sladkou odměnou. Není to jednoduchá volba a také nemusí všechno vyjít tak, jak si přejete. Ale při tomto postupu občas přeskočíte lidi, kteří se rozhodli vše si ulehčit.  Proč v tom tedy nepokračovat?

Nesoupeříte s ostatními, pouze sami se sebou a s časem. Stejnou analogii nalézám například u vrcholových sportovců, kteří plavou závodně nebo běhají.  Na psaní je však nádherné, že čím víc trénujete, tím se zdokonalujete a nejste ohraničeni věkem. Můžete začít kdykoliv, třeba i v seniorském věku, kdy rádi odpočíváte a užíváte si každý den bez titěrných maličkostí, které vám dokážou znepříjemnit den.

Když se rozhodnete začít psát, musíte začít snít …

Toto je nejkrásnější část psaní. Můžete být kýmkoliv. Stylizujete se do postav a lidí, které znáte, neznáte, po nichž toužíte. Sny nekladou překážky, nebudou vás odsuzovat nebo srážet na kolena, pokud to ovšem nechcete vy jako tvůrci daného textu. Vzpomínáte si, jaké to bylo v dětství, kdy jste věřili na kouzla? Nebo v dospívání a dospělosti, že jednou změníte svět? Máte tu možnost! Teď a tady ji máte!

Často kolem sebe slýchám nářky některých lidí, že mohli udělat něco jinak, že mohli vystudovat něco jiného nebo se zachovat v některých situacích jinak. Uvažovala jsem o tomtéž, a i když jsem udělala pár kotrmelců, které mi převrátily život vzhůru nohama, nezměnila bych nic ze svých prožitků. Už bych to pak nebyla já. Přiznám se, že v pár případech jsem se k dané záležitosti vrátila, ale vždy s výsledkem, že mé původní rozhodnutí bylo správné.

Vnitřně víte, co chcete! Zkuste tedy vše zrealizovat v jakémkoliv věku, a pokud to již skutečně není ve vašich silách, popište to.

Můžete si udělat pár cvičení. Kurzy tvůrčího psaní nabízejí možnost psaní deníku. Ráno vstanu, nasnídám se, vyčistím si zuby … Pokud jste typ, který potřebuje každodenní motivaci, aby se donutil k psaní, považuji tuto formu za nejlepší začátek. Zkuste však každý den popsat víc a víc stran. Věřte, že si začnete ve svém životě všímat i věcí, které vám doposud přišly obyčejné a nezajímavé, o nichž můžete psát.

Další možností je popisovat vaše sny, a to, jak sny, které se vám zdají v noci, tak, které jsou vaším hnacím motorem všedních dní. Pozor, aby takovýto typ záznamu nesklouzl pouze k bodům, jak tento sen dosáhnete. Stylizujte se například do er-formy, neboli do 3. osoby jednotného čísla, bude to větší zábava, když budete psát: „Klára si dnes předsevzala, že změní svět. Pokud to nedokáže u sebe, tak alespoň domluví kamarádce, aby to s tím svým psaním začala brát konečně trosku vážně a spustila blog o psaní.“

A pak jsou tu ještě praktická doplňková cvičení na popisy osob, věcí, přírody, míst, rozhovory s lidmi na různých pozicích z různých okruhů, které vás obklopují, úvahy, popisy pracovního postupu; tak dobře známé útvary již ze základního nebo středoškolského studia. U svých spolužáků jsem často vídala nechuť, kterou ukončovali slovy: „Já na to moc nejsem.“ „Nemám na to buňky.“ Vždy mě to rozesmálo, protože jsem si uvědomila, jak je písemná forma důležitá především při pozdějším zpracování seminárních prací či u psaní obyčejného emailu.

V současné době, kdy i podnikám, vnímám komunikaci se zákazníkem i na základě psaného projevu a po letech tréninku dokážu vypozorovat i osobnost, která se z řádků vyloupává, aniž bychom se někdy setkali. Převaha v obchodním styku je klíčová. Lépe domluvíte obchod, lépe vystihnete zákazníkovo přání, lépe vybojujete podmínky pro sebe. Nikdy byste nevěřili, kolik o vás vypoví jeden email; jaký příběh předá druhé straně.

Obrňte se tedy trpělivostí, nakupte si haldu čokolády či něco jiného, co máte rádi, a začněte snít …

Inspirace je něco, co vás potká, co vás zaujme, co vás praští do nosu tak, že upadnete, co vás nabíjí, co vás frustruje.

 Můžete ji hledat, můžete ji potkat, můžete si ji najít ve slovníku cizích slov: „1. Podnět k tvoření, nápad, tvůrčí vnuknutí; 2. Vdechování, vdechnutí.“

Pro mě je to éterická dáma v lehkých šatech řeckého stylu, která si vykračuje okolo a vyhlíží si svou budoucí oběť. Posedne ji, a pak se z ní stává zákeřná saň, stojící nad ubohým umělcem s bičem v ruce. Ale buďme rádi, že ji máme.

Co vás může inspirovat? Dobré, ale i špatné události, které se stanou vám nebo někomu jinému, lidé, kteří jsou součástí vašeho života a doprovází vás na něm, i lidé, kteří vás opustili, ať z vlastní, vaší, nebo cizí vůle či zavinění. Může vás inspirovat obraz, grafika, příběh v televizi, článek v novinách, ale třeba i západ slunce, padání listí, odlet ptáků, sněhové vločky, déšť. Dokonce může být múzou i kritika od člověka, na kterém vám několik měsíců záleželo a svůj život bez jeho tváře, očí, úsměvu, hlasu šimrajícího na zádech si nedokážete představit a teď už vlastně nevíte proč.

Inspirace vás obklopuje, tryská ze všeho jako vodopád, jen si ji musíte vybrat. Musí být dost silná na to, aby vás donutila sednout si ke stolu a psát. Nechat se unášet slovy, které z vás proudí a provokují vás ještě něco dodat k tomu, co jste již všem sdělili. Přestáváte jíst, pít i spát. Jen píšete …

Zážitek z inspirace, který mě dostal na kolena a který mě donutil si sednout a přemýšlet tak nahlas, až ze mě myšlenky a slova prýštily, že jsem dokonce nechtěla jít do práce, byla grafika Juliett Anna Nosal, která mi ji se svou skromností a ostychem ukázala na jedné dámské párty. Zůstala jsem jako u vytržení a na její dílo jsem doslova zírala s otevřenou pusou. „Když se něčemu divíte, Kelišová, alespoň zavřete hubu.“ Bohužel v mém případě to nebylo možné.

 Grafika ještě nebyla dokončena, ale ve mně vzbudila neuvěřitelný zájem. Jakoby zasazené semínko začalo znovu růst. Dlouho jsem neměla v sobě tolik naděje a touhy zase začít myslet na příběhy a psát. Genesis, jak se dílo jmenuje, spustilo reakci jako chemický pokus, který děláme s nadšením, než zjistíme, že se to budeme muset ještě naučit teoreticky (grafiku si můžete prohlédnout ve fotogalerii Novinek na úvodní straně).

A tak začala má pouť. Příběh se objevil během malé chvilky a ruka si začala dělat poznámky na papír. Když však grafika zmizela z mých očí, najednou jsem měla prázdnou hlavu, a proto jsem si ji od kamarádky vyprosila alespoň v elektronické formě. Teď, kdykoliv mi dochází inspirace, stačí se na ni podívat a záplava myšlenek a příběhů se zase vrátí. Našla jsem svůj spouštěč!

Je pravdou, že mě hodně motivují i lidé, které potkám a kteří se neustále dotazují, zda píšu a jak moc píšu a jestli na něčem pracuji a kdy to dokončím, ale nejvíc mě motivoval člověk se žlutýma očima a nešťastnou povahou. Ani o tom nevěděl. Je však problém, pokud se tito lidé ztratí z vašeho života, protože si s sebou vezmou i vaši inspiraci. Proto snad jen jedno doporučení:

Inspirujte se raději věcmi, než lidmi, máte větší šanci zůstat pohlceni éterickou dominou delší čas …

Už hledáte svou inspiraci?! Je nejvyšší čas najít spouštěč! Přeji vám hodně štěstí a mnoho zábavy, protože i hledání inspirace je zajímavé dobrodružství …