MASKA BEZ DUŠE

MOTTO:

„Nejsme maskou…

ale pokud si ji nasadíme, nestáváme se jí?“

      „Život je jen velké divadlo. Každý člověk nosí masku se svou rolí. Kdo hraje nejlépe, tomu patří svět. Nejhorší herec je ušlapán.“

      Když to slyšela poprvé, jen se pousmála. Myslela si, že je to hloupý žert. Čím ale byla starší a nabývala špatných zkušeností, začala chápat, že myšlenka o hercích a hraní zachycuje velice přesně svět, jehož je ona nedílnou součástí.  

      Nejděsivější pro ni bylo zjištění, že s tím jako jedinec nemůže nic dělat. Nedokáže to změnit, i kdyby se rozkrájela.

      Rozhodla se přizpůsobit. Ušlapat a zničit něco v sobě a nahradit to něčím novým. Věřila, že když bude sledovat lidi kolem sebe a bude je napodobovat, změní se a už nebude nikdy vybočovat z řady. Nedocházelo jí, že se z osobnosti stane cvičená opice.

      Stála nerozhodně na ulici s blokem a tužkou v ruce. Jedinou možností, jak se zapojit do světa, bylo pro ni sledovat ho. Naučit se v něm žít. Měla teorii, že člověk se dokáže naučit všechno na světě, i na co nemá talent. Vše je jen otázkou cviku...

     A tak cvičila každý den. Tužka plula po papíře zleva doprava jako loď na vlnách. Blok se plnil poznámkami, které se později stávaly skutečností. Modrá písmena opustila kus papíru a vryla se dívce do paměti i chování. Nejprve vše pečlivě zkoušela před zrcadlem, poté už ho nepotřebovala. Na co je opici zrcadlo? Ještě by se pořezala...

     S každou novou vlastností umíralo něco z ní. Ztrácela samu sebe kousek po kousku. Zůstala jen maska. Byla tou maskou. Pouhým klaunským obličejem na těle dřevěné loutky. Stala se jednou z mnoha. Jednou z nich. Maskou bez duše.

KONEC (2005)

Historie

CHLAPEC, KTERÝ UTEKL

V ulici se rozléhaly spěchající kroky. Klapot tenisek občas přerušilo šplouchnutí, když noha místo na beton šlápla do louže. Bota proplula louží jako ponorka oceánem. Přestože měl chlapec mokro v plátěných teniskách a provlhlé ponožky, nezastavil se ani nezaklel; občas se jen ohlédl, zda ho někdo nesleduje. Běžel, co mu síly stačily, přitom si odepínal řetízek z krku, na němž se třpytil podlouhlý tyrkysový křišťál. Když se mu ho konečně povedlo strhnout, krystal přestal zářit, zprůhledněl a ruka ho uschovala do jedné z kapes plátěných kalhot.

Chlapec proběhl poslední vlnou husté mlhy, která ho doprovázela na každém kroku už od internátní školy, a uvědomil si, že už je tma. Obloha se rozzářila hvězdami. Pomrkávaly a sledovaly pouť uprchlíka, který zadýchaně zabočil do centra města ze Zelené ulice, kde na něj pokřikovala ústa soch podpírající střechy starodávných domů, aby nebláznil a vrátil se zpět. Přitom chlapec chtěl jen utéct. Byl svobodný a volný. Už žádné rozkazy a příkazy, pravidla nebo povinnosti, tady už na něj nikdo nemůže.

 A pak si vzpomněl, že má ještě něco, čeho se musí zbavit. Nechápal, proč ho to nenapadlo dřív. Proč si knihu z Velké knihovny vzal? Ten malý skřet z průvodce by ho mohl prozradit. Musel se však dozvědět něco o lidákově, když tam teď chtěl žít. Bez vědomostí by byl ztracen. Kdo by o lidákově věděl víc, než fingal, strážce duše, který má na starosti příchozí zvenčí království TENGER? Stejně bylo zvláštní, že fingala nikdy neměl, když pocházel z rodu ALVARŮ. Asi ho nepotřeboval, když se do země dostal jako malý špunt, který nepoznal ani vlastní svět. Za následek to mělo jediné: svět, v němž měl teď žít, nazýval cizím označením „lidákov“, přestože byl spíše člověkem, než bájnou podmořskou bytostí. 

A tak se stalo. Chlapec v tajnosti vběhl do svaté síně Velké knihovny a jednoho průvodce si vzal. Je až s podivem, že na to nikdo nepřišel, když jsou přes vědomosti všech fingalů propojeni. Asi se obezřetnost vytrácela, kvůli přípravě zámku na příchod státní návštěvy, která měla začít jednu z mnoha mírových jednání mezi panovníkem a sestrami. Jejich spor trval již několik staletí. Bylo důležité ukončit neustálé boje, které trýznily zemi a rozpoutávaly mezi mírumilovnými obyvateli neustálý strach. A pro co vlastně?

Nepamatoval si, že by o tom někdo věděl víc, než co si pošuškávaly učebnice, nebo sótárové či fingalové. Ale zda šlo skutečně o panovnický trůn či o vládu, nebylo nikdy potvrzeno. Adrian měl občas pocit, že se bijí už tak dlouho, že neví, co bylo základem jejich sporu, a proto si dali pořadatelé záležet, aby konečně došlo k usmíření. Všude v království, v němž se až neuvěřitelným způsobem dbalo na pravidla, vládl nezvyklý chaos - tedy nastal pravý čas, aby se chopil šance.

 Přestože byl fingal Golo hodně nevrlý, byl to také chvastoun, kterému stačilo párkrát zalichotit a předat mu nějaké nové, ale bezvýznamné informace o ARIELECH a ALVARECH a byl spokojen. Nakonec se rozpovídal o všem, co bylo potřeba, aby chlapec přežil v prostředí, o němž slýchal jen z vyprávění. Dobové oblečení si vykouzlil lehce. Nejtěžší bylo zapamatovat si, že bez těch kovových a papírových věciček, které se nazývaly penězi, nedostane nic. Přesto se rozhodl, že uteče.

 A teď tu byl. V krásném světě nových možností: s novým životem ve svých dlaních. S žádným předurčením na ramenou. Utekl od věšteb, královské rodiny a přání jiných. Bude tu teď sám, ale může začít od začátku a nikdo s ním nebude hovořit jen z toho důvodu, že někdo někdy předpověděl příchod spasitele světa, kterým se měl stát právě on. Mohl být konečně sám sebou.

Zadýchaně doběhl k odpadkovému koši a vyndal knihu zpod kabátu. Hodil ji do smetí a kniha Průvodce fingal Golo se rozplynula v dým, než dopadla na dno koše. Poté chlapec pohlédl na svou vypracovanou šlachovitou pravou dlaň, v níž opět třímal průhledný krystal. Na krátkou chvíli se zamyslel, a pak hodil řetízek i s přívěškem do koše. Smutně na něj pohlédl, než si uvědomil, že na něho padla první vločka sněhu. Mladík pohlédl k obloze a na jeho tváři přistála další z vloček, která se rozpustila v kapku čiré vody. Nasadil si kapuci a spěšným krokem vyrazil nejkratší cestou ke kamennému domu ve Zbořené ulici číslo 19, v němž měla bydlet jeho rodina, které byl v dětství odcizen.

Pobíhal ulicemi, které si nepamatoval, a občas bezděčně pohlédl do výkladních skříní obchodů, které vídal pouze v knize, až najednou se zastavil v ohromení. Odraz jeho tváře ve skle ho překvapil. Byl starší, než když se naposledy podíval do zrcadla. Netušil, že čas v zemi TENGER ubíhá jinak, než v tomto světě. Hádal, že je mu kolem dvaceti pěti. Sáhl si na obličej těmi mohutnými tlapami a věřte, nebo ne, našel jednu z mimických vrásek. Usmál se a jeho dobře známé ďolíčky se objevily ve tváři.

„Super,“ řekl s nadšením a šťastně se otočil od skleněné výlohy. Osud mu všechno usnadnil. Jako šestnáctiletý kluk by se o sebe starat nemohl, ale teď ano. Dokonce se schová před stvořeními z království, které ho budou hledat. Kdo by ho ale v této podobě poznal? Vždyť v jeho tváři jsou povědomé už jen oči. Stále mladé a rozjařené; plné nových nevšedních zážitků.

Nepamatoval si nic ze svého předchozího života. Jeho domovem bylo království TENGER a nebýt jistých okolností a náhod a také znění věštby, k níž se dostal, nevěděl by o sobě vůbec nic. Myslel by si, že patří do tohoto zvláštního světa plného tajemných bytostí, které se ani v nejmenším nepodobaly jemu. Nepřemýšlely stejně, nevyjadřovaly se jako on a on se mezi nimi cítil jako cizinec.

Teď už to bude jinak. Věřil tomu. Nadechl se a překročil práh zanedbané zahrady, doběhl k masivním dveřím a zabouchal. Po šestnácti letech se vrátil domů. Nikdo neotvíral, ale to nebylo potřeba, protože věděl, že ho tam už nikdo nebude čekat. Byl to jen rituál, na který se celou cestu těšil; jako cílová odměna. Najít dům pomocí krystalu a kouzelného zrcadla s rámem z mušlí a hvězd bylo neuvěřitelně obtížné a nebezpečné. Dělal to potají době nočního studia, kdy nechtěl být rušen. Jako vyvolený – zachránce říše - měl jisté pravomoci a panovnické výsady, co se týkalo studia. Zvědavost byla však u něj vždy na prvním místě.

Ano, zneužil svého postavení, obvykle byl čestný a nikdy by to neudělal, ale měl toho za ta léta už dost. Každý od něho něco očekával. Něco neuvěřitelného a přitom se dostal do pasti, ze které nešlo utéct. Snažil se, co mu síly stačily, aby se zavděčil svému předurčení, ale ve skutečnosti to tak necítil. Byl jen obyčejný kluk, po němž všichni něco požadovali, na co neměl buňky:

„Adriane, musíš to a zase tamto,“ slýchal z každé strany neustálé poučování, měl toho po krk. A tak utekl. Běžel, a to ho osvobozovalo. Vítr mu foukal do obličeje a mladý muž utíkal rychleji a rychleji, až konečně doběhl k domu, před nímž s otevřenými ústy postával. Teď už stačilo jen vejít do masivních dveří, překročit práh a prozkoumat vnitřek sídla. Najít si vlastní pokoj; útočiště, svobodu.

Dveře se za mladým mužem se zavrzáním zabouchly a ticho před kamenným domem na Zbořené ulici číslo 19. narušilo jen zakrákorání dvou černých velkých ptáků na košatém stromu. Jeden z černých opeřenců opustil své stanoviště na větvi a vznesl se do nebe. Velkým obloukem obletěl celý dům, a když při uzavření kružnice opět míjel strom, zakrákoral na pozdrav.

Druhý z černých ptáků odpověděl a přitom neustále pozoroval dům. Během chvíle se havran snesl na čerstvě zasněžený dvůr a brouzdal v jemném poprašku sněhu. Zobákem byl natočen k oknům a sledoval kamenné sídlo. Jako by byl na stráži.

V domě se na jednom z oken zavlnila zaprášená záclona a za sklem se po chvíli zjevil ustaraný obličej mladého muže. Podezřívavě pohlédl na havrana, který si vykračoval, co noha nohu mine ve studeném sněhu, jakoby to ani nebylo zvíře, protože koutkem oka kontroloval pozorovatele, jemuž se za skleněným oknem jen lehce pohnuly rty.

Adrianovi se počínání černého opeřence příliš nezamlouvalo, a proto tiše zaklel: „Zatracený čmuchal. Jak se mu mě povedlo najít? Vždyť jsem si dával pozor. Třeba ani neví, že jsem to já. Kdo by mě v této podobě poznal?! Vždyť jsem se v odrazu nepoznal ani já sám.“ Uklidňoval se Adrian a neustále přitom sledoval podivného návštěvníka před domem, který si neobratně čechral peří. Černý pták pozvedl hlavu, opět pohlédl do mužských očí, hlasitě a sytě zakrákoral. Poté se rozběhl po čerstvě zasněženém trávníku na zahradě před domem a zamával křídly. Těžce se odlepil od země a vzlétl k hvězdné obloze, jeho křídla na chvíli zastínila měsíc. Ale jen na chvíli.

Muž ho doprovázel pohledem, dokud se mu neztratil z dohledu.

Černý havran jakoby cítil pohled v zádech. Když však pták získal určitou výšku, změnil se nejprve v nedefinovatelný dým a po několika vteřinách mávalo křídly obrovské stvoření s mužskou šíjí, rohy ve vlasech, s lidskými dlaněmi s pařáty a s kopytem v místě, kde by mělo být chodidlo. Z jeho hrdla se ozval hlasitý a bolestný výkřik. Zklamal svého pána. Ztratil červa, kterého měl hlídat, který byl pro jeho pána a velitelky – tři sestry – velmi důležitý. Věděl, že trestu neunikne, přesto se vracel zpět, aby své nadřízené informoval. Máchal křídly a schovával se před svitem měsíce a hvězd za oblaka kouře. Bylo by mnohem horší, kdyby o jeho výpravě věděli ASTRIOVÉ; svědci všech nočních událostí a špehové nepřátel sester.

Ďáblovi se najednou zdálo, jakoby se v měsíci objevil odraz obličeje, jakoby někdo sledoval jeho kroky, a proto se raději proměnil v černý dým a rozprostřel se po obloze.

V dálce zavyl pes a obličej se z měsíčního světla vytratil do temnoty noci.

Začít knihu je někdy hodně těžké.

Začít knihu o svém životě a otázkách, které jsou diskutovaným tématem několik let, a nejen v jedné zemi, v níž jsem měla možnost žít, je ještě obtížnější.

 A začít psát knihu s nepříliš vzdáleným odstupem od událostí a ve věku, v němž se nacházím a většina lidí mě bude považovat za „mladé ucho“, které ještě nemá dost zkušeností, aby mohlo vytvořit názor o těchto událostech a držet si správný odstup a nadhled, je nejobtížnější věcí, kterou znám.

Přesto se o to pokusím…

 Ironie je, že vše vysvětlí až konec. Konec, který mě donutil přestat o tématu uvažovat a prostě vše vypsat.  Pustit stavidla myšlenek, názorů, vzpomínek, zážitků. Pustit vše do světa, ať si svět a lidé, kteří knihu budou číst, udělají názor sami. U mé maličkosti to totiž není možné.

Na konci všeho byl dopis. Obyčejná obálka se jménem, příjmením a adresou trvalého bydliště, kde v tuto chvíli bydlím právě rok. Rozbalovala jsem obálku a nedočkavě povytáhla dokument. Již obálka hlásala, že se jedná o výpis, který jsem si před časem vyžádala z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) kvůli nové práci, do níž jsem právě před měsícem nastoupila, a na něhož jsem už pár dní čekala.

Stálo tam stroze, úředně: jazykem, který tak nenávidím, protože brání v rozletu, brání ve fantazii:

„Vážená paní,“ Již oslovení mě zarazilo. Snad proto, že nejsem vdaná, ale pokud máte titul, nikoho nezajímá, že vdaná nejste, jste prostě „Vážená paní“.

Tedy: „Vážená paní,

Děkujeme Vám za projevený zájem o služby Nebankovního registru klientských informací, který naše sdružení provozuje. Rádi bychom Vaši žádosti o výpis vyhověli, ale bohužel nesplňuje potřebné náležitosti.“

Po prvním odstavci samozřejmě vyskočilo alarmující: „Jak nesplňuje?!“  Vše jsem vyplnila řádně, odeslala jsem formuláře. Čím tedy nesplňuji jejich požadavky?

Pokračoval tedy druhý vysvětlující odstavec:

„Vzhledem k tomu, že se snažíme o maximální zabezpečení osobních údajů všech klientů, požadujeme u veškerých cizích státních příslušníků žádosti zaslaných poštou úřední ověření podpisu na žádosti. Ověřit podpis je možné na všech úřadech, které poskytují službu Czech POINT (obecní a městské úřady, pobočky České pošty, kontaktní místa hospodářské komory) nebo u notáře či advokáta, který je k ověřování podpisu oprávněn.“

Ztratili jste se v textu?! Stalo se mi to také. Opět jsem prolétla ty nic neříkající věty, které jen obtěžují a podle úředníků informují, a vyhledala jsem důvod nepřijetí žádosti. Důležité z odstavce je:

„u veškerých cizích státních příslušníků“.

Bohužel nejsem cizí státní příslušník!

Bezelstně jsem se informovala na úřadě přímo u dotyčné paní, která mou žádost měla na starosti, zda cizí státní příslušník může být vlastníkem českého Občanského průkazu?!  Bylo mi řečeno, že ne, a námitka o ověření mého podpisu mým podpisem na dalším úřadě byla smetena ze stolu.

Zde začíná celý problém a také můj příběh. Osud mě během mého života zavedl zatím do tří měst zároveň do tří různých zemí, které jsou mou součástí. První z nich je mé rodiště: Dunajská Streda nacházející se na jižním Slovensku. Narodila jsem se však v době Československa. Před rozdělením jsme se s rodiči přestěhovali do Ostravy. Bylo to v prosinci roku 1992. Druhá země, která mě identifikuje, je tedy Česká republika. Za studií mě uchvátila a stále uchvacuje Budapešť, kam teď vyjíždím i pracovně. Maďarsko je tedy poslední zemí, která vstupuje do mého osudu jako třetí sudička, která předpovídá mé kroky životem.

A právě vztah těchto tří sudiček, tak historicky blízkých a přesto tak nenáviděných, je námětem mého románu.