Jak přestat přemýšlet o knize …
Velice mě baví, když slyším od svých čtenářů, že když přečetli mé knihy, tak mě vlastně znají. Znají, kým jsem, co si myslím, jak přemýšlím, po čem toužím.
Mám pro vás špatnou zprávu. Není tomu tak. To, co nalézáte v knize, je fantazie, některé postavy jsou slepence několika lidí, které znám. Jsou to postavičky z plastelíny. Není to můj postoj ani řešení situace. Pouze přemýšlím, jak bych tu situaci řešila v cizí kůži za těchto a těchto podmínek s těmito vlastnostmi. Je to hra na někoho jiného, vtělení se do role. Pokud si například nevím rady v situaci v knize a nechci, aby se moje postava zachovala jako mé alter ego, tak se zeptám několika lidí, kteří jsou poblíž, nejlépe diametrálně opačného smýšlení, než mám sama. Většinou kamarádů u piva, na výletě či na FB-ku, a pak najdu variantu, která mi do příběhu zapadá.
Zkusme si cvičení s postavou, kterou vymezíme jako člověka snažící se získat obdiv ostatních za každou cenu, a tudíž překračuje hranice veškerého slušného chování. Jde pouze o cíl: mít majetek a obdiv. Kdo by po něčem takovém netoužil?
Vezměme si člověka, který se snaží zavděčit lidem a žije ve svém snu, o němž se snaží přesvědčit ostatní, ale především sám sebe. Nemá žádné svědomí a necítí bolest ostatních. Hra je jen o tom, jak se vše postaví nebo řekne a kdo mu to uvěří a kdo naopak lest prohlédne a pochopí, že je to jen maska. Cílem je zasáhnout obdiv ostatních. Jak?
Například řeknete, že máte ve svých 25 letech byt, ale zapomenete říct, že vám ho koupili rodiče, kterým jej splácíte. Takže uznání získáte za to, že máte byt, který vám koupili rodiče.
„Nehoráznost!“, řeknete si. Jak si člověk má vážit takovou osobu, která se chvástá majetkem svých rodičů, ale tvrdí, že se vypracovala sama?! To je na uváženou každého, kdo žije v současném světě. Nejste to vy, pouze si na tuto postavu hrajete. Vše se ve vás postaví, ale pozor: naši postavu jsme vymezili jako člověka bez svědomí, který o své pravdě přesvědčuje i sám sebe. Zůstaňme tedy v roli a berme ji jako studijní materiál.
Posuňme tedy tuto postavu trošku v naší fikci dál. Řekněme, že bude uznávaná kvůli patentům, ale jen osoba poblíž ví, že první patent byl pouze patentován, nebyl vymyšlen, tzn. naše postava patent ukradla a vydává ho za svůj nápad, protože člověk, který projekt vymyslel, si ho nepatentoval. Prostě našla díru na trhu, jak by ji někdo jiný bránil.
Napadnou vás irelevantní otázky: Vážil bych si takovéhoto člověka? Proč to dělá? Když jsem teď tato postava, chci takovým být? Můžu se změnit? Opět připomínám zadání: postava nemá žádné svědomí a touží pouze po obdivu. Co tato postava udělá dál?
Bylo jednoduché získat první patent, proč to nezkusit znovu? Když jsme ale už další takovou „díru na trhu“ nenašli, zkusíme najít někoho, kdo to vymyslí. A tak získáme druhý patent. Před ostatními říkáme, že jsme patent vymysleli a osoba, která seděla s námi, domyslela nějaké detaily, tak jsme ji k patentu přivzali, přitom jenom my víme, že to bylo úplně obráceně. Jak se cítíte? Chtěli byste být takovým člověkem, který žije z myslí jiných a přede sítě lží? Co když vám řeknu, že takovýto lidé žijí v reálném životě a mají postavení? Není vám teď smutno?
A teď je otázka, co s naší postavou uděláme dál. Změní se? Zůstane stejná?
Právě jsme si ukázali, jak přemýšlí spisovatel. Použije charakterové znaky člověka, kterého zná, vloží je do reality a fikce a přemýšlí, jak by se postava zachovala v příběhu dál. Může se do ní vtělit a přemýšlet sám za sebe, může se s ní hádat …
Nejste to ale vy, je to jen fikce. Možná se v některých situacích poznáváte, ale pokud jste pohlceni postavou, nejednáte jako vy, i když se sebevíc snažíte. Někdy je hra zajímavá, jindy nebezpečná a také nepříjemná, ale je to jen hra. Vždy můžete vystoupit a už se k ní nevracet, ale …
Když se svedete vtělovat do cizích lidí, vaše vztahy se zlepší i mimo realitu psanou na papír …
Ovšem takovouto osobou, kterou jsme si tu vykreslili, bych skutečně být nechtěla. Jsem ráda, že jí být nemusím a že se nikdo takový poblíž mě již nenachází. Přeji to tedy i vám …